Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Dlouhý, Široký a Krátkozraký (seminář)

14. 8. 2015

    Vážení přátelé, přeji vám dobrý večer. Dříve než uvidíte pohádku Dlouhý, Široký a Krátkozraký, rád bych předeslal několik slov o jejím autorovi, kterým není nikdo jiný než Jára Cimrman. Jiné autory tady ani nedáváme…

Italský vědec a publicista Genaro Castelli z Neapole přirovnal nedávno Cimrmana k sopce, která svou činnosti zasypala sama sebe. Já myslím, že to je přirovnání výstižné. Z Cimrmana opravdu jako z vulkánu tryskaly na všechny strany mohutné erupce objevů z oblasti fyziky, chemie, botaniky, filosofie, na něž pak dopadala sprška soch, obrazů divadelních her, básní, referátů i jeho slavných kondolenčních listů, a vysoko nahoře se pak ještě dlouho vznášelo mračno drobných aforismů, matematických vzorců a historických dat, aby se nakonec, kdy už se zdálo, že se živel zcela uklidnil, snesl z jasné oblohy výmluvný Mistrův epitaf: Budoucnost patří aluminiu!

Nepřekvapí proto, že Cimrman byl také snad vůbec největším světovým sběratelem pohádek. V jeho stínu zůstávají i tak slavná jména jako Erben, Kubín, Němcová, Božena a dokonce i bratři Grimmové, přestože na to byli dva.

Cimrmanův názor na pohádku byl však velice zvláštní. Ve své studii nazvané „Sbírejte pohádky,“ která byls otištěna v anarchistickém časopise „Doutnák,“ Cimrman píše: „Jak vlastně připravujeme naše děti na život? Čteme jim před spaním příběhy, v nichž nejmladší a odstrkovaný princ dostane nejkrásnější princeznu, hloupý Honza přelstí všechny chytráky a Smolíčka Pacholíčka zachrání na poslední chvíli jelen. Když ale děti vyrostou, vykročí do života, v němž odstrkovaný nakonec stejně ostrouhá, naivní sedne na lep chytrákovi, a zatímco si na člověku smlsne kdejaká havěť, jeleni se klidně pasou. Taková literatura,“ uzavírá Cimrman, „je podle mého soudu pro děti nebezpečnější než alkohol či zápalky.“

Krátce po otištění tohoto článku kupuje Cimrman vyřazený pivovarský valník, pár koní…taky vyřazených… a začíná po českém venkově pohádky sbírat. Někde postačila domluva, jinde se musel prokázat falešným průkazem jezuitského řádu, ale většinou se musel s paličatými sedláky o jejich pohádkové knížky doslova porvat. Čím byl jeho sběratelský věhlas větší, tím byla práce v terénu obtížnější. V chalupách jej nakonec vítalo už jen zaryté mlčení a poličky bez jediné knihy. Stačilo však sáhnout za trám nebo vylomit prkno v podlaze… to už Cimrman věděl, kde to mají poschovávané… a už lezli na světlo všichni ti Neohrožení MikešovéČervené Karkulky či Obušky z pytlů ven, a někdy se mu podařilo vytáhnout ze skrýše za hřbet i Chytrou horákyni.

Nakonec se však Cimrman musel své sběratelské činnosti vzdát, neboť situace na českém venkově se nebezpečně vyhrotila. Například nedaleko Chlumce si na něho počíhali sedláci, vypřáhli mu koně, rozebrali si knihy a prázdný vůz svrhli do Cidliny. Toto jejich vítězství se tak stalo malou náplastí na jejich předchozí neúspěchy.

Cimrman se však nevzdává a ze svého liptákovského ústraní zasahuje konvenční pohádkovou tvorbu jedovatými šípy svých kritických výpadů: „Kdo kdy potkal vlka, který mluví!“ To Cimrman nemilosrdně buší do Červené Karkulky. A pokračuje: „Které zvíře dokáže sníst v celku tak veliká sousta, jako jsou babička, Karkulka a třená bábovka? Která dusí! Učíme děti ve školách o zažívacích procesech. Vykládáme jim, jak se potrava rozmělněná v ústech mísí se slinami, jak je dále zpracovávána žaludečními šťávami a peristaltikou střev. Vím, myslivec přišel poměrně brzo, takže trávení teprve započalo, ale přesto nenajdete dítě, které by uvěřilo, že babička s Karkulkou vyšly z vlkových útrob v nažehlených šatečkách a škrobeném neposlintaném fěrtošku.“

Se stejnou vehemencí zaútočil Cimrman i na samé základy Perníkové chaloupky. Už stavební materiál se mu zdál pro les naprosto nevhodný. „Co mravenci, myši a jiní lesní škůdci, což by takové stavení nechali bez povšimnutí?“ Jinde zase píše: „A jsou jeleni - zlaté parohy nechme stranou - vhodnými vychovateli naší mládeže?“

Pohádka za pohádkou se tak hroutí pod náporem Cimrmanovy logiky. Cimrman se však nespokojuje jen s kritikou, ale dává příklad vlastními tvůrčími činy. Rada jeho pohádek vzbudila sice odpor, zejména u dětí - například Jak chudák do ještě větší nouze přišel, nebo pohádkový horror O třinácti tchyních, a neuspěl ani roztomilý Kašpárkův hrobeček. Nutno ovšem poznamenat, že Cimrmanova pohádková tvorba patří do období, kdy se Cimrman - v německé literatuře už poměrně známý spisovatel - teprve rozhodoval vstoupit i do literatury české. A tento jeho vstup nebyl právě nejšťastnější. Když Cimrman překročil u Rozvadova hranice naší vlasti, zeptal se celníka, jenž ho odbavoval, které dílo z české literatury je nejlepší. Celník - Cimrman si do deníku poznamenal i jeho jméno: byl to nadporučík Mleziva - odpověděl, že Babička. A zatímco se probíral jeho zavazadly, podrobně mu vyprávěl její obsah.

Cimrmanovi se dílo hned na celnici zalíbilo, zvláště oceňoval jeho drsný, vojácký jazyk. A ještě téhož večera se v plzeňském hotelu „Slovan,“ kde se ubytoval, pustil do psaní své první české knihy. Postavíme-li ovšem vedle sebe Babičku Boženy Němcové a Dědečka Járy Cimrmana, neubráníme se pocitu, že se Cimrman přes veškerou snahu nedokázal od svého velkého vzoru zcela oprostit. Zalidnil sice Dědečkovo údolí řadou půvabných postav, které nesou zřetelný punc jeho rukopisu, jako jsou například dědeček sám, vnoučata Bohoušek, Toník, Jiřinka a Vilma, nebo jeho zámecký pan kníže se svým schovancem Narcisem, velice hezká postava je i bláznivý Viktor. To jsou však výjimky. Jinak zůstává Cimrman původní předlozeočividně poplatný. Některé pasáže jako by od Němcové přímo opsal - tady mám na mysli například známé dědečkovo vyprávění o tom, že zamlada viděl císařovnu Marii Terezii, jak se nedaleko Hořic dívá trubičkou.

To tedy platí o Cimrmanově pohádkové tvorbě obecně. Pohádka Dlouhý, Široký a Krátkozraký, kterou dnes uvidíte, patří k dílům zdařilejším. Naše úprava také ponechává text zhruba v původní podobě, až na pár drobných změn. Především jsme se rozhodli, že celkově chmurnou atmosféru pohádky projasníme. Zakletá princezna Zlatovláska se proto v naší verzi nepromění v ohyzdnou babiznu, ale v mladou krasavici. Druhým zásahem byla redukce mrtvých, a to z původních 27 na pouhé 3. A konečně se nám podařilo snížit na polovinu sklerózu děda Vševěda.

Ke druhé změně nás vedla Cimrmanova ručně psaná poznámka na titulním listě hry: „Nedělat přestávku, jinak utečou." My tomuto nebezpečí čelíme tím, že přestávku sice děláme, ale zařazujeme ji hned za třetí obraz hry, což je tak nečekaně brzy, že se pohádka ani nestačí rozjet. Podle odhadu našeho psychologa dr. Pšeničky se publikum o přestávce rozdělí na dva tábory. Jedni by rádi odešli domů, ale bude jim prý líto, že vynaložili tolik peněz na tak krátký čas zábavy. Druzí by také rádi odešli domů, ale ti zase setrvávají ze zvědavosti, zda bude druhá část představení stejně slabá jako první. A kromě toho zamykáme hlavní dveře.

Ostatně divák, který by si nechal ujít druhou půli večera, by se ošidil o výstup v dějinách inscenační tvorby zcela ojedinělý. Jedná se o proměnu jedné osoby v osobu jinou, která se odehraje přímo před očima diváků, a to podle vlastního Cimrmanova vynálezu. Tento výjev vzbudil ve své době světový rozruch, především na Litoměřicku, i byl označován jako „zázrak divadelní techniky.“

Rád bych teď využil té skutečnosti, že má dnes službu jevištní mistr, který vynález podle Cimrmanova původního nákresu rekonstruoval, takže by nám o něm mohl říci několik zajímavostí. 

(Zavolá do opony a podrží ji rozevřenou. Nikdo se však neobjeví, a tak přednášející zajde za oponu a po chvíli přivede neochotně se tvářícího mistra.)

Pane kolego, já jsem tu hovořil o tom Cimrmanově vynálezu, a vy jste ho vlastně rekonstruoval. Buďte tak laskav a povězte divákům, jak to celé funguje. (Mistr mlčí.)

Rozumíte, já po vás nechci žádnou přednášku, jenom ten základní princip a jednu dvě zajímavosti. (Jevištní mistr mlčí.)

Že vás ještě přerušuji: já jsem si všiml, že tam je taková soustava vodičů vzájemně propojených, že, která je přesně vyvážená, a celé je to, myslím, pevně fixováno v portále, ne?

Jevištní mistr: Žádný vodiče tam nejsou. Přednášející: Aha, tak já do toho tak nevidím. Dobře, že vás tu máme. My jenom vidíme, že jak ona tam princezna Zlatovláska stojí, tak se při plném světle uprostřed jeviště promění. Je to tak, nebo ne? (Jevištní mistr přikývne.)

Přednášející: A já jsem si právě myslel, že to je způsobeno těmi vodiči, respektive jejich napětím, že se její staré rysy odstraní a nahradí novými. A to vy ovládáte u toho řídicího panelu, viďte? Jevištní mistr: Tam sedí Maurenc.

Přednášející: Ale to snad není podstatné, někdy tam sedí pan Maurenc, jindy vy. To je jedno. Mně jde o princip.

A ten jsem snad popsal správně, ne? Až na tu pneumatickou fázi, to je pravda. To byste mohl sám... o té pneumatické fázi...

Jevištní mistr: Tam vždycky sedí Maurenc. Přednášející: Tak vám děkuju.  A teď už mi  dovolte, abych zazvonil na tento vzácný zvoneček z Cimrmanovy pozůstalosti a řekl: Tiše, pohádka začíná. (Zazvoní a odejde.)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář